1000 mil 2013 na sedadle spolujezdce

S mým oblíbeným „litrem“  jsem se naposledy svezla před šesti lety. A na počátku letošního roku jsem dostala ten nerozumný nápad, oslavit blížíci se osmdesáté narozeniny účastí na jízdě 1000 mil československých 2013 opět  s aerovkou - a přítel Petr Hošťálek ten nápad vzal docela vážně a umožnil mi ho uskutečnit.

Ve čtvrtek 13. 6. odpoledne přijel s aerovkou, půjčil mu jí PhDr. Jiří Vlach. Marně jsem vzpomínala, jak se řadí jednička, ale věděla jsem, že až si do aerovky sednu a řadící páka mi padne do ruky, všechno mi bude jasné, a to se také stalo. Ale nějak mi ubyly síly, spojka nevypínala úplně bezchybně, nebyla jsem zvyklá na brzdy jen na zadních kolech. Řadit s meziplynem jsem nezapomněla, ale zařadit  jedničku bez počítání zubů a na přiměřené vzdálenosti zastavit jsem nedokázala. Chvíli jsem uvažovala, který známý by nás pustil do dílny a poskytl přiměřený kus prkna na podložení opěradla, abych na pedály lépe došlápla. Pak jsem si představila 2x 400 km plných napětí, za nejrůznějších podmínek, a usoudila jsem, že bude rozumnější zaujmout místo spolujezdce. Volant jsem bez  smutku předala Petrovi. Mám podezření, že to docela uvítal.

Přejímka byla příští den od 5.00, všichni dostali itinerář, další podklady, krásné plakety,  pozdravili se se známými. Start byl v šest, propletli jsme se Prahou, směr Újezd nad lesy, odbočka do Úval označená „jedete po původní trati“, další kousek původní trati před Čáslaví, před Golčovým Jeníkovem, všude, kde to bylo jen trochu možné. Trať co nejvíc podobnou původní vyhledal a itinerář připravil Mirek Krejsa, letitá zkušenost soutěžáka byla na podrobném vypracování itineráře k poznání.

Moc času na pozorování kolegů (příčí se mi napsat soupeřů, atmosféra byla přátelská) nezbývá. Několik nutných zastávek, doplnění dvacetilitrové nádrže, taška se svačinou, postupně jsme odložili svetry. Červený prapor značí začátek měřeného úseku, Petr drží ručičku tachometru co nejpřesněji na čtyřicítce, malý dvoutakt potřebuje točit, v třírychlostní převodovce těžko vybrat, nemohli jsme se dočkat bílého praporu na konci měřeného úseku. Byl až u místa polední přestávky v Ostrovačicích. Parkoviště už bylo plné, s fotoaparáty Karel Kupka, Honza Martof a mnozí další, Jiří W. Pollak přijel snad rovnou za Švýcarska. U Nedbálků k obědu tradiční, výborná svíčková. Moc se nezdržujeme, do Bratislavy ještě daleko. Cinkáček jede jako dráha, Petr ho nešetří, pera jsou měkká, karoserie se v zatáčkách naklání, kdybych neměla plné ruce itineráře, budu v zatáčkách vyvažovat. Něco v rozvodovce není úplně v pořádku,  převod v zadní nápravě je hlučný, ale motor se točí pořád pravidelně, v duchu se omlouvám za počáteční nedůvěru.  Dojíždíme do cíle na Hviezdoslavově náměstí, tady je krátká výstava zúčastněných vozů, plno diváků, velký zájem.

Ve skupině odjíždíme k hotelu West, tady itinerář selhává, hledáme cestu, skupina se trhá - a Petr hlásí ohnutý brzdový pedál. V pátečním odpoledním provozu dojíždí na ruční brzdu na parkoviště – to nic, to se spraví, francouzák mám. Oprava opravdu netrvá dlouho, po poradě s místním  nacházíme tu správnou cestu, stoupání je nekonečné, hotel až někde u televizního vysílače. Rychle sprcha, převléknout,  na 20.30 jsou objednané autobusy k cestě na večer organisovaný Veteran Car Clubem Bratislava.  

Museum je ve staré nádražní budově, přiznané krovy, v části původní vybavení, v části historické automobily a motocykly, různé drobnosti, u rampy parní mašinky, hudba hraje dobové melodie i staré české šlágry, atmosféra je fantastická, po nezbytných proslovech výborná večeře a ještě chvíli čas na prohlídku exponátů.  

Cestu zpět nevydržel autobus, najednou je cítit spálenina, zastavujeme, někdo vystupuje, chvíle čekání, řidič znova nastartoval a rozjíždí se, ozývá se potlesk, předčasně, další zastavení vítáme smíchem a dál k hotelu pokračujeme po svých.

Ráno opět start v nekřesťanskou hodinu, odjezd z Bratislavy bez problémů, u Malacek zase kus původní trati, za chvíli opouštíme Slovensko, občas někdo odpočívá, někdo opravuje, signalisuje, že nic nepotřebuje. Projíždíme krásnou krajinou Vysočiny, itinerář oznamuje Zemanovo Nové Veselí. V Přibyslavi na náměstí je  vedle vystavených vozidel k obědu guláš z kotlíku.

 Na silnici první třídy, neptejte se mě, kde, pamatuju se, že to bylo bez krajnice a bez kousku stínu, motor aerovky utichá. Petr neztrácí klid a otevírá kapotu. Povolilo se dynamo, posunulo se dopředu a o setrvačník se rozedral řemen, sice plochý, ale z moderního materiálu, a cucky řemenu přetrhly kabely zapalování. Nejdřív trojúhelník, někdo zastavuje, nic nepotřebujeme, Petr má všechno, ostříhá cucky na řemenu, upevní dynamo, někde vyloví isolepu, spojí a zaisoluje kabely. Ulitý motor nechytá na starter, já sama autíčko neroztlačím, jako na zavolanou přijíždí černý Jaguar, zastavují Profeldovi, ani roztlačení ve třech nepomáhá. Aerovka je krátkou kurtou přivázaná za Jaguára, na vyšší obrátky motor naskakuje. Standa odvazuje kurtu, nečekají na díky a odjíždějí. Silnice první třídy nás vede až do Kolína, v Kolíně objíždka, řídíme se směrovkami na Prahu, za pár kilometrů už jedeme zase podle itineráře. Máme odbočit do Českého Brodu a po projetí náměstím se  vrátit na stejnou křižovatku, to samé v Úvalech. Je horko,  už mě to moc nebaví, jednou jsme se odchýlili od trati, navrhuju Petrovi, že odbočky vynecháme. Ne, když už to jednou jedeme, tak celé. Tak jo, naviguju do Českého Brodu. V zatáčce je třeba řadit z trojky na dvojku, ale řadící pákou se najednou nedá hnout. Za mlada, na nerenovovaných aerovkách, se nám to stávalo, pružina, která jistí táhlo k převodovce, uvízla v opotřebené drážce, k uvolnění obvykle stačilo klepnout na konec táhla, vyčnívajícího z kulisy. Tentokrát to nejde, Petr povoluje, demontuje a narovnává příložku, držící pružinu. Montáž příložky mezi okraj tunelu a řadicí kulisu chvíli trvala, pokračujeme na kočičí hlavy náměstí. Zdá se mi, že řazení jde lehčeji než dřív. Ještě zajíždka do Úval a zpět, po pár kilometrech přjíždíme na Jarov, Žižkovem k Bulharu, po radiále na Václavské náměstí a do Opletalovy ulice. Od první křižovatky je plná krásných a zajímavých historických vozidel, cíl je na rampě, cvakají fotoaparáty, známí zdraví, kolega Klimša s přehledem komentuje přijíždějící vozy.  Emocionální atmosféra, Jarda Sejk mě napomíná, abych neslzela, to on mi občas říká, když mám velkou radost. Parkujeme aerovku, v budově autoklubu je chládek, studená voda, káva.

Je čas na sprchu a převléknutí, vyhlášení výsledků bude v TOP Hotelu Chodov, účastníci a VIP hosté se scházejí, všude slyším chválu, letošní míle se líbily. Slova se ujímá president Veteran Car Clubu Praha Václav Kafka, vyzdvihuje publikaci 1000 mil, připravenou Petrem Kožíškem a děkuje všem spolupracovníkům. Začíná vyhlašování vítězů, v každé kategorii tři nejlepší jsou odměněni poháry, drobnými dárky, společné foto, gratulace a už je tu další kategorie. Pro mě přichází překvapení – svoji kategorii vyhráváme, bez přístrojů, bez hodinek, jen podle ručičky tachometru. Trochu nám přálo štěstí, v kategorii jsme byli nejlepší, v absolutním pořadí je to trochu horší. Příjemná překvapení pro mě nekončí, Vašek nezapomněl na moje narozeniny, dostávám ještě gratulaci a obrovskou kytku, někdo mi pomáhá, odnést všechno ke stolu. U stolu se všichni baví, já zatím nemám slova. Jsem trochu unavená, po dvou dnech plných emocí a napětí pro mě zítra začne zase všední život, Petra čeká ještě cesta do Budějovic a vrácení aerovky.

Letošní míle se nad očekávání vydařily, a já jsem mohla být při tom, velký dík, Petře !

                                                                  Jaroslava Brutarová, VCC Praha

Spokojenost v cíli, foto Jarda Sejk

Ukázka itineráře